Desetiprocentní navýšení mezd se ve výplatě projeví málo. Je potřeba razantně zvýšit úhrady za státní pojištěnce, myslí si profesor Vlastimil Válek, poslanec za TOP 09 a člen zdravotního výboru. Peníze podle něj chybí také ve vzdělávání, kterému škodí i neustálé změny. „Kdyby se pravidla ve fotbale měnila tak často a chaoticky jak vzdělávání lékařů, tak už dávno nikdo fotbal nehraje,“ říká. Za prioritou považuje přípravu zákona o univerzitních nemocnicích. Politika ho zatím, po půl roce pobytu ve sněmovně, stále baví, až ho to samotného překvapuje. A na jaké téma by se ještě rád zaměřil, nebo jak hodnotí práci ministra zdravotnictví? Nejen na tyto otázky profesor Válek odpověděl v rozhovoru pro Zdravotnický deník.
Jak se stavíte k návrhu odborů na zavedení platových tabulek i do akciových společností?
Podporujete 10procentní navýšení mezd a platů? Mělo by být plošné, nebo nějak vázáno na kvalitu?
10% navýšení mezd se ve výplatě, kterou zdravotník dostane, projeví málo. U sestry to dělá několik set korun. Takovéto navýšení mezd nevyřeší to, že zdravotníci odchází do ciziny či úplně mimo obor zdravotnictví. Každé navýšení mez je sice dobré, ale ve zdravotnictví musí dojít k násobnému navýšení mezd, a to nejen u lékařů a všeobecných sester, ale u všech zdravotníků. Nesmíme zapomínat na laboranty, radiologické asistenty, THP a PZP pracovníky a další.
Kolik peněz by si měl průměrně za měsíc vydělávat český lékař a česká sestra?
Na tuto otázku podle mne není obecná odpověď. Kolik peněz by si měl průměrně vydělávat fotbalista? Nebo třeba učitel? Jsou profese, které stát potřebuje pro svoje základní fungování – jsou to právě třeba učitelé, policisté, soudci a samozřejmě zdravotníci. Moudrý stát dělá personální politiku tak, aby tyto sektory fungovaly a tím pádem fungoval stát. Takže český zdravotník (lékař a všeobecná sestra jsou jen dvě z několika desítek zdravotnických profesí) musí vydělávat tolik (tedy pokud se chce stát chovat sociálně, regulovat ceny ve zdravotnictví a nenechat vše na „volné ruce trhu“), aby ho ekonomika nenutila odcházet pracovat do zahraničí či mimo zdravotnictví. A pokud jde získávat do zahraničí zkušenosti, aby se chtěl vrátit zpět do vlasti a v zahraničí nabité zkušenosti tady aplikovat a zužitkovat.
V ČT jste prohlásil, že by příspěvek státu za své pojištěnce měl být dvakrát vyšší než dnes. Ta částka – kolik stát za své pojištěnce dnes přispívá – je dnes zhruba 70 miliard. Pokud by do systému přiteklo dalších 70 miliard korun navíc – na co by měly být tyto peníze využity? Co udělat proto, aby se nerozpustily bez užitku?
Možností, jak tuto sumu využít je bezesporu několik. Tyto peníze nechybí jen ve mzdách, ale chybí například i ve financování předatestační přípravy mladých lékařů ale i dalších zdravotníků – původně měla být předatestační příprava plně hrazena ze státního rozpočtu – a pak by mohl systém skutečně fungovat. Teď ji ale hradí zdravotnická zařízení. Ono by stačilo, kdyby byl hrazen kmen.
Další suma bude nutná na stále dražší centrovou léčbu. Kvůli tomu, že pojišťovny nemají peníze při schvalování centrových léků, není možné vše donekonečna řešit zdržovací taktikou SÚKLu, která vede jen k tomu, že je stále více nadužíván paragraf 16. Dále samozřejmě stagnují investice. Ty stagnují již řadu let. Jeden příklad za všechny – pokud necháme ve stejném rozsahu a struktuře okresní nemocnice a stát a pojišťovny neplánují tuto síť nijak měnit, pak je nutné, aby v každé této nemocnici byla třeba magnetická rezonance. Kde na to má nemocnice vzít peníze?
Dodal bych ještě, že další přítok peněz by mohl být věnován do oblastí podfinancovaných výkonů díky nerovnoměrným kalkulacím výkonů v Seznamu výkonů a do oblasti nerovnoměrně rozložených základních sazeb DRG. Některé obory – například traumatologie, chirurgie, z velké části gastroenterologie a prakticky všechny pediatrické obory – jsou zoufale podfinancované. Pokud je nemocnice nucena tyto činnosti provádět ve větší míře, musí být ve ztrátě. Dobře hospodařit nemůže ani teoreticky. Zcela katastrofická je situace s výukou studentů zdravotnických oborů. Ano, výuku sice financuje ministerstvo školství, ale praxe probíhá v nemocnicích. Takže například v případě výuky zubařů, která probíhá v nemocnici – zde se musí chrup studenti prakticky naučit ošetřovat, protože hned po promoci začínají pracovat a jsou plně kvalifikovaní – stojí nemocnice ročně několik desítek milionů ztráty. Tu někdo musí sanovat. Nic z výše uvedeného nehradí pojišťovny, nic z výše uvedeného není v kalkulačních listech.
Celý zdravotnický sektor je prostě zoufale podfinancovaný. Mně to vychází na zhruba 20-30 miliard ročně. To je prostě realita. Myslím, že situace je daleko vážnější, než si hodláme připustit. Diskuze nemůže být o kosmetických úpravách systému a o řešení symptomů. Takže opravdu nevidím jiné řešení než zásadní navýšení úhrady za státní pojištěnce.
Kde by měl stát vzít peníze na tak masivní navýšení plateb za státní pojištěnce?
V současné době má stát peněz dost a rozhazuje je plnými hrstmi všemi směry. Bez toho, že by bylo zřejmé, jaký dlouhodobý prospěch občanům této země z toho bude plynout. Stát si musí stanovit priority. Místo populistických a líbivých gest by měl spíše systematicky, dlouhodobě investovat například do dostupné, kvalitní zdravotní péče, do vzdělání, výzkumu, školství. Výsledky se ale projeví za podstatně delší dobu, než je jedno volební období. A to je pro řadu politiků naprosto nepřekonatelná mentální bariéra, se kterou nedovedou pracovat. Čtyřletý myšlenkový (volební) cyklus je limituje. Nezajímá je dlouhodobá budoucnost státu, ale volby. Jenže kvalita života není nic, co by mělo krátkodobý horizont a dopad. Je to něco, co vyžaduje opravdu dlouhodobé uvažování. Každý legislativní krok by měl být zdůvodněný tímto pohledem, tedy jak ovlivní dlouhodobě kvalitu života. Pro jakékoliv změny ve zdravotnictví to platí dvojnásob. To se ale neděje, byť lze kvalitu života parametrizovat a hodnotit dopady jakékoliv legislativní změny na krátkodobou a dlouhodobou kvalitu života. Populistický krok, který na první pohled vypadá líbivě, většinou kvalitu života občanů nejen dlouhodobě nezlepší, ale zhorší. To je ale na jinou debatu.
Andrej Babiš ovšem říká, že za poslední 4 roky nateklo navíc do zdravotnictví přes 60 miliard korun a ptá se, kde tedy jsou? Co byste mu odpověděl – kde jsou tyto peníze podle Vás?
Nezlobte se, ale oba víme, že 60 miliard za čtyři roky je kapka v moři. A ví to i Andrej Babiš. Mně by zajímalo, kolik procent z těch 15 miliard je procent z celkového objemu peněz, které jdou různým způsobem do zdravotnictví. Jasně že je pro mě, a pro každého normálního občana, 60 miliard částka zcela nepředstavitelná. A takovéto prohlášení nutně vzbudí pocit: „Uf, to je peněz, a zase to ti zdravotníci prošustrovali a rozkradli“. Těch 60 miliard je ve skutečnosti 1500 korun na občana. To opravdu s vážnou tváří může někdo tvrdit, že je to moc? Každý člověk ročně prosází v ČR podstatně více, 1500 korun je 15 krabiček cigaret, a tak bych mohl pokračovat. Takže pokud se na vše podíváte takto, pak 60 miliard za 4 roky vypadá zcela jinak.
Před deseti lety stála léčba extrémně drahého pacienta ročně miliony. Dnes to může být více než 100 milionů. To, že dneska umíme léčit a vyléčit řadu vzácných onemocnění, onkologických chorob, chorob srdce, to že máme tak hustou síť, to že máme jeden z nejlepších transplantační programů dostupný naprosto každému občanovi, to že poslední bezdomovec, kterého přiveze záchranka v podroušeném stavu do nemocnice má stejnou péči jako třeba Angličan s nejvyšším připojištěním, to vše stojí velké peníze. Prostě zdravotnictví se dostalo z období bot na jedno použití kupovaných na tržišti, přes boty vyráběné ve velkých sériích, pak v malých, až k botám ručně šitým na míru. Tato medicína šitá na míru pacientovi se týká stále většího okruhu chorob a je extrémně drahá. V naší zemi ji nabízíme naprosto všech a ještě chceme, aby byla dostupná nejlépe ihned. Totéž se týká urgentní medicíny – ta je dneska neskutečně drahá a stále více podfinancovaná. Dalším problémem vedle nástupu nových technologií je i zdražování vstupů, ať to jsou vyšší nároky na prostředí, kde se péče poskytuje, zvyšování bezpečnosti informací v rámci GDPR, zvyšování cen služeb (např. právních aj.) a zejména zvyšování mzdových nákladů.
Opakovaně jste se vyjádřil, že „považujete za prioritní přijmout kvalitní zákon o univerzitních nemocnicích“. Současná vláda o něm nehovořila vůbec, případná nová koaliční vláda si ho napsala do programového prohlášení, ale osud zákona je nejistý. Chystáte v tomto směru nějakou vlastní iniciativu?
Ano, rád bych inicioval debatu o tomto zákoně. Chci nejprve vše osobně prodiskutovat s řadou lidí, kterých si velmi vážím jako je třeba rektora Karlovy univerzity, profesor Zíma, děkani lékařských fakult v čele s profesorem Šedou a profesorem Barešem, předsedové Akademických senátů LF, ředitele fakultních nemocnic (a to nejen současné ale i třeba bývalou ředitelku FN Plzeň) a moji kolegové a přátelé jako je profesor Ryska, profesor Pafko a řada dalších. Doc. Heger, který zákon připravil, mi slíbil svoji plnou podporu a pomoc a už v dobách, kdy ho chystal, tak vše opravdu široce diskutoval. A já v této diskuzi hodlám pokračovat. Můj osobní názor je, že tento zákon by mohl být jedním z dobrých řešení. Nemůže být prosazován politickou silou. Musí se jednat o názorový konsenzus všech zúčastněných tak, jak se to téměř podařilo ministru Hegrovi.
V minulosti vzniklo několik koncepcí a dokonce i návrhů zákona. Naposledy byly univerzitní nemocnice pouze podkapitolou návrhu zákona o neziskových zdravotnických zařízení – jak hodnotíte tuto cestu?
Tento zákon poprvé předložil ministr Leoš Heger. Po pádu vlády začala nová vláda tento zákon znovu chystat a v podstatě se nelišil zásadním způsobem od toho Hegerova. Já v té době nebyl ani v Parlamentu, ani ve vysoké politice ale od kolegů poslanců vím, že pro tento text byla široká shoda napříč politickým spektrem. Já byl do přípravy obou těchto návrhů „vtažen“ jako předseda Akademického senátu LF MU v Brně a předseda Asociace akademických senátu LF. Jenže do Parlamentu se pak dostal text poněkud jiný a upravený tak, že nebyl průchozí a zvedla se proti němu vlna odporu. Takže tato cesta se ukázala jako nešťastná. Pokud by vznikly univerzitní nemocnice, musí to být projekt dlouhodobý, na kterém se shodnou nejen politické strany, ale především odborná veřejnost – tedy lékařské fakulty, fakultní nemocnice, komora ale i učitelé a studenti.
Měla by být nějak zákonně definována páteřní síť nemocnic (kromě již zmíněných univerzitních)? Jak
Podle mého názoru ano. Mělo by být zcela jasné, v jakém rozsahu jednotlivé nemocnice poskytují péčí. A nemocnice by měly bojovat o to, aby v tomto definovaném rozsahu poskytovaly péči co nejkvalitnější. Nesmí se ale zapomínat, že administrativní zásahy do struktury sítě zdravotnických zařízení přinášejí velké politické problémy a že stále není připraven úhradový mechanismus v duchu „peníze jdou za pacientem“. Jen takovýto systém umožňuje trvalou a nenásilnou restrukturaci péče podle potřeb pacientů, kteří se rozhodují na základě pohodlné dostupnosti, pověsti příslušného zdravotnického zařízení a měřitelné kvality péče, která je tam poskytována.
Co je podle vás, větší problém – nedostatek sester, nebo lékařů?
Ve zdravotnictví pracuje více než 40 zdravotnických profesí. Problém nelze zužovat jen na sestry a lékaře. Stále ještě chybí přesně registry jednotlivých profesí podle specializací a věku. Chybí zatím zcela základní informace. Nevíme, kolik máme potenciálních školitelů v jednotlivých lékařských oborech. Nedostatek zdravotníků se bere jako jasný fakt a jakási mantra. Kolik tedy má být lékařů a sester, aby jich byl dostatek?
Já jsem radiolog. Radiologů a radiologických asistentů je v ČR nedostatek a řada nemocnic se tak dostává do naprosto neřešitelné situace. Bez rentgenu nemocnici provozovat v podstatě nelze. Ale kupodivu v přepočtu na počet obyvatel nejsme v případě radiologů a radiologických asistentů na posledním místě v Evropě. Jsme dokonce poměrně hodně vpředu. Otázka je, kde je tedy problém?
Mně zajímají fakta, data a analýzy a od té doby, co jsem v Parlamentu, se snažím takto pracovat i tam. Jsem na to z medicíny prostě zvyklý a jiný už nebudu. Nezvyknu si na „pocitologii“ a argumenty „moje zkušenost je taková a taková, a proto to tak je“. Tento přístup rozhodně nepodceňuji, ale stavět na něm analýzy a rozhodnutí nelze. Já se snažím využívat vynikající práce ÚZIS a profesora Duška, snažím se přistupovat k faktům, pokud možno objektivně, bez emocí a nepolitizovat je. To je podle mě jediná cesta. Nemám rád paradigmata, takže se zeptám – jak víte, že je sester a lékařů nedostatek? Kdo na jak toto spočítal? Bez jasné odpovědi na tuto otázku (a tato odpověď musí být postavena na nějakých důkazech, datech faktech analýzách tak jako každá seriózní „vědecká studie“) se vše pohybuje příliš v rovině osobních zkušeností, emocí a politiky.
Jak lze řešit nedostatek sester, je vůbec řešitelný, když jich po celém vyspělém světě chybí několik miliónů?
To opravdu netuším. Myslím, že nikdo před patnácti, dvaceti lety netušil, jak se, za tak krátkou dobu, změní medicína. Bude nezbytné, aby všichni zdravotníci dělali především práci zdravotníka. Ne práci administrativní. Smysluplná elektronizace zdravotnictví by mohla být další pomocí. Zřejmě bude nutné více procesů automatizovat. Prostě zdravotnictví se neskutečně změnilo a nezbude než hledat nové cesty, jak situaci řešit. Pokud jde o finanční pobídky, je nutno posilovat zejména plně vytížené trojsměnné provozy.
Jaké změny ve vzdělávání lékařů by pomohly zmírnit jejich nedostatek?
Žádné, už proboha žádnou změnu! Kdyby se pravidla ve fotbale měnila tak často a chaoticky jak vzdělávání lékařů, tak už dávno nikdo fotbal nehraje. Podle mého názoru je nutné především diskutovat o hrazení kmene ze státního rozpočtu. Školitelé se musí opravdu věnovat svým školencům – lékařům a systém toto musí umožnit. Není prostě možné, aby lékař, který nastoupí po promoci do nemocnice místo toho, aby se vzdělával, a vedl ho zkušený školitel, byl tím, kdo vyplní chybějící díru v provozu. To prostě podle mého názoru nejde.
Zákon byl upraven a má v sobě řadu užitečných prvků. Hodně je nyní na ministerstvu, aby urychlilo dopracování všech potřebných vyhlášek a plně využilo svých exekutivních možností, např. v oblasti kontroly a přísného vyžadování plnění vzdělávacích programů. Je potřeba, aby se systém přestal měnit a MZ začalo důsledně dohlížet na jeho fungování a začalo toto fungování kontrolovat. Ministerstvo zdravotnictví musí začít plošně, důsledně a pravidelně kontrolovat, že akreditovaná pracoviště dodržují to, co je v zákoně a ve vzdělávacích programech. Lékař, když nastoupí na akreditované pracoviště, musí znát jméno svého školitele, ten se mu musí věnovat a lékař se musí připravovat podle studijního plánu a ten musí být dodržen tak, jak ho odborné společnosti a akreditační komise schválili. Takže ano, jedna zásadní změna je potřeba – změna směrem k důslednému dodržování vzdělávacích programů a zákona.
Jenže posledních několik let jde ministerstvo zcela opačným směrem. Zatím totiž nejsou nové vzdělávací programy – od platnosti zákona uběhl více než rok a vzdělávací program nemá ani jeden obor hotové a schválené. Kdy vyjdou ve věstníku MZ, a tím pádem začnou nemocnice žádat o akreditaci, je ve hvězdách. Dnes ale ani jedna nemocnice akreditaci podle platného zákona nemá. A hned tak ji mít nebude. Letos tedy budou muset nastoupit lékaři na neakreditovaná pracoviště a doufat, že tato pracoviště o akreditaci požádají a posléze ji v jejich oboru získají. Pořád nemohu uvěřit tomu, že něco takového fakt nastane, ale nastane. Tento naprosto klíčový problém by měl pan mistr řešit jako absolutní prioritu.
Je práce v parlamentu takovou, jakou jste si jí představoval? Stálo za to, částečně opustit medicínu a věnovat se politice?
Ta práce mě baví, baví mě opravdu moc, až mě to samého překvapuje. Ale zda to stálo za to, to nedokážu říct. Je to jako psát odbornou publikaci. Zjistíte, že vás to baví a že Vám osobně to hodně dalo. Jenže učebnici nepíšete pro sebe. A zda to stojí za to, zjistíte až tehdy, pokud o ni bude zájem, budou se z ní studenti učit a pomůže k nějaké pozitivní změně. Pak to za to stálo.
Nejsou lékaři užitečnější u pacientů, než v politice?
Určitě, a taky učitelé jsou užitečnější ve škole než v politice, a důchodci u vnuků a vnuček tak bych mohl pokračovat. Každý, kdo dělá svoji práci dobře a baví ho, je v ní užitečný, A vstup do politiky je pro něho krok do neznáma. Jenže já již řadu let podstatně více času trávím jako manažer ve zdravotnictví a ve výuce na LF než jako lékař. Takže to zas tak velká změna není. Otázka je, kdo by měl vlastně v politice působit? Lidé úspěšní ve svých profesích, nebo profesionální politici?
Co byste chtěl v roli poslance konkrétně pro české zdravotnictví udělat? Jaké jsou Vaše osobní priority?
Tak z odpovědí na výše uvedené otázky je to asi zřejmé. Proto snad ještě to, co nezaznělo. V současně době se intenzivně věnuji dietnímu stravování ve školách. Jelikož jsem se část svého odborného života věnoval diagnostice onemocnění tenkého střeva a celiakii, je mně toto téma velmi blízké. Druhá priorita je vzdělávání lékařů, stabilizace systému a smysluplných pravidel, která ale budou dodržovaná.
Jak jste spokojen s fungováním zdravotního výboru sněmovny?
Zatím musím říct, že jsem spokojen s velmi konstruktivním prostředím a velmi kolegiální debatou. Kupodivu, pokud se zdravotnictví týče, máme na většinu věcí se současnou předsedkyní zdravotního výboru, ale i řadou členů, velmi podobný názor.
Jak hodnotíte dosavadní práci ministra Vojtěcha? Kde by měl být aktivnější?
K řadě kroků, které byly provedeny, nemám zásadní výhrady. Jsem rád, že se podařilo oddálit platnost zákona o e-receptech. I proto musím řadu ministrových kroků hodnotit pozitivně. Pan ministr je ale ministr za ANO a ANO bylo čtyři roky součástí koaliční vlády. Čekal bych tedy, že informace o problémech ministerstva zdravotnictví bude mít daleko lepší (tak říkajíc z první ruky) a bude je prioritně řešit v poněkud jiném pořadí.
Druhá věc je, že by se měl daleko intenzivněji věnovat naprosto fatální situaci, která dneska je se zdravotními sestrami, kdy řadě zdravotnických zařízeních doslova hrozí omezení či zastavení provozu z nedostatku sester. To, kam to směřuje je zase jasné už řadu let a že minulé vedení ministerstva situaci dostatečně neřešilo je také známý fakt.
Třetí věc, kterou bych čekal, že se bude řešit daleko rychleji, než se řeší, jsou vzdělávací programy pro mladé lékaře. Mladí lékaři budou během pár měsíců promovat a budou chtít nastupovat do nemocnic. Přesto nejsou vydané vzdělávací programy a nejsou zatím hotové. Čekal bych, že bude daleko přesněji vědět, jak tento problém hoří. Toto bych já třeba začal řešit hned první den po jmenování do funkce. Tady měl být pan ministr daleko razantnější, tak razantní jako byl při propouštění a odvolávání ředitelů a náměstků.